Pozvání na společný Silvestr s Kamarády z České tábornické unie prakticky nešlo odolat, a tak jsme se s naší postklubařskou partou (Nancy, Ilič, Očihi, Volta a Vítek) rozhodli strávit Silvestra společně se Strejdou Vláčkem, Radarem, Alčou, Lindou a jejich maminkami na Muně. Co by to ale bylo za oslavu bez pořádné porce urbexu?
 | | Vítek a Ilič vaří chutnou tábornickou večeři, v popředí plechovka lahodného kyrgyzského mléka. |
Ve středu večer jsme již za hluboké tmy došli hustým lesem na místo nedaleko Kostelce nad Orlicí vzdálené asi 200 m od tajemné vily Elvíry. Fotka toho strašidelného a přesto krásného opuštěného objektu visí na jednom urbexím webu už skoro rok a od té doby jsme usilovně pátrali, kde by vila vlastně mohla ležet. Zda jsme tady správně, jsme se měli dozvědět již za chvíli. Volta s Vítkem vyrazili jako vojenští průzkumníci vybevní nožem, baterkou a GPS, aby donesli dobré zprávy - vila je v oploceném objektu, ale brána je otevřená. V domě naproti se ale svítí, průzkum proto necháme až na ranní úsvit. Uvařili jsme si na ohýnku večeři a silnou kávu s další plechovkou kyrgyzského kondenzovaného mléka a šli se těšit na ráno do spacáků.
 | | Přetajemná vila Elvíra za kalného úsvitu posledního dne roku 2015. |
Průzkum byl nad očekávání složitý. Bránu přes noc strážci areálu uzavřeli, pročež bylo nutné přelézt vachrlatý plot a po dvojicích se nenápadně, ve skrytu chlívků a ranního šera, přískoky dostat až do budovy. Ta byla však k našemu zklamání prakticky zničena, schodiště jsme vůbec nenalezli a i kdyby se je podařilo najít, podlahy horního poschodí by nás skoro určitě neunesly. Dřív, než jsme ale mohli provést řádný průzkum, jak se na zkušené pátrače sluší a patří, zaznamenala náš pohyb hlídací koza, která zanedlouho zburcovala hlídače (ano, zde nehlídají psi, ale zuřivé kozy). Před jistým výpraskem nás zachránil jen zběsilý útěk. Na návrat nebylo ani pomyšlení, protože za branou se rozštěkal (teď už skutečný a krvelačný) pes.
Z Kostelce nad Orlicí vedly naše další kroky na nádraží do Chocně, kde jsem se během půlhodinky čekání na další silvestrovský spoj dostal do areálu opuštěné lokomotivní remízy s nádhernou točnou a konečně Jeseníka, odkud k našemu zklamání už do Mikulovic žádný vlak nejel. Znovu jsme se rozdělili na dvojice (ačkoliv rozhodl los, Ilič a Nancy byli opět neomylně spolu) a stopem zamířili na Munu.
 | | Po zprovoznění kamen bylo v prvním dokončeném pokoji (po malé klubnovně a jídelně) na Muně teplo a útulno. |
Poslední den roku 2015 se nachýlil při výrobě a současné spotřebě chlebíčků kvapem ke konci, a tak jsme zamířili na půlnoční koupání. Bylo sice potřeba prosekat kameny díru do ledu na zamrzlém rybníčku (ke konci roku klesly taploty až na dvouciferné mrazy), ale přesto nikdo z šestice odvážných neodmítl a do nového roku jsme vstoupili řádně otužilí.
 | | Novoroční sníh u objektu 113 ČTU na Muně. |
Protože si už několik let slibujeme, že si pořádně zahrajeme dračák, strávili jsme státní svátek zavření v tzv. pokoji 1, odkud jsme za celý den prakticky nevylezli a jen dráli a dráli a dráli. Postavy byly bohužel poněkud praštěné a tak skončila naše hra tím, že víceméně všichni hrdině zemřeli v boji proti otravným ghúlům. Asi bych přecejenom měl pídžejování přenechat Iličovi…
 | | Zkáza domu v Podlesie č.p. 16. |
Druhého ledna jsme pak vyrazili do Polska na malou procházku k rozhledně na kopci Przedna kopa nad Głuchołazy. Jako by nás už urbex vyloženě pronásledoval, postavila se nám do cesty úžasná ruina opuštěného domu č. p. 16 v malé příhraniční vesničce Podlesie. Nebýt zlodějů, kteří dům navštívili krátce před námi a rozházeli všechno oblečení a výbavu po domě, spatřili bychom prakticky neporušený byt osamělého polského důchodce, který v německém domku prožil v pohraničí většinu svého života. Porcelánové sošky ještě stály ve vitríně, obrazy visely na stěnách a v příborníku byly příbory. Nechali jsme vše ve stejném stavu a s tísnivým pocitem vypadli do zasněženého lesa.
 | | Stará německá rozhledna nad městem Głuchołazy na kopci Przednia kopa. |
Rozhledna na Tyłne Kopě je stále opuštěná a skýtá tak jedinečnou přiležitost k průzkumu kamenné romantizující věže a sálu kdysi honosné restaurace s vyhlídkou. Člověka přimějí k úvahám, zda má litovat rozpadu noblesních památek na předválečné německé lázně Ziegenhals nebo se radovat, že v polském příhraničí stále ještě zůstávají trosky připomínající jeho krásně depresivní zasmušilost z přelomu tisíciletí. Míst, kam ještě nedorazily evropské dotace, rychle ubývá (tančírna v Bernarticích nechává pozdravovat.
 | | Od konce roku 2015 jezdí po mnoha letech opět polské osobní vlaky na nádraží Głuchołazy miasto. Szynobus SA137-003A na vlaku R 60846 je zachycen z jedoucího Sp 1663 při příjezdu do stanice Głuchołazy. |
Jak už to bývá, v neděli nastal návrat domů. Od dob, kdy Olomoucký kraj společně s Moravskoslezským poničily ve jménu pokroku spojení do Mikulovic, musíme jezdit delší trasou přes Krnov, a tak jsme ještě jednou zabrousili, tentokrát vlakem, do Głuchołaz, kde jsme mohli za jízdy zamávat souběžně jedoucímu motoráku ze zastávky Głuchołazy miasto, který jezdí od 13. prosince po mnoha letech zase do Opole a nabízí tak jedinečný přípoj.
Fotky jsou ke stažení zde.
|
